I - Únik z ledu
Zde je počátek mého dlouhého příběhu...
Moje kroky směřovaly napříč zapadlou ulicí. Tady byl vítr ještě krutější a vyhazoval sníh na zemi zase nahoru, kde se opět začal snášet, takže jsem byla svědkem nekonečného koloběhu sněžení. Bůhvíproč mě napadlo pohlédnout vzhůru. Všechny balkony malých bytů, kde se zřejmě lidé hřáli u topení a měli pohodu, vypadaly jako malá vězeňská cela. Jak tady vůbec někdo může žít, v téhle bohem zapomenuté uličce smrti?
Co se smrti týče, nemohla jsem jí uniknout. Na kost zmrzlém, křídově bílém těle nebylo nic než vysoké boty, džíny a triko s dlouhým rukávem. Ani čepice, aby mi nezmrzly uši (což v té chvíli bylo víc než pravděpodobné - možná jsem už ztratila sluch), ani teplé kalhoty, abych byla schopná jít dál alespoň několik desítek metrů (za těchto podmínek naprosto nemožné, natož i souvislá chůze by neměla smysl), ani kabát, aby mi neupadly ruce (měla jsem je vůbec?)... Jedině šálu. Bílou, modře kostkovanou... Ale byla bílá i předtím - že by byla zmrzlá? Nepochybně, zvlášť když její majitelka připomínala zledovatělou skálu.
Zuřivě za mnou vlála jako bandana ninjů, jediný velký rozdíl spočíval v tom, že já ji měla uvázanou na krku, jinak by mi uletěla. Vichřice už nabrala takovou sílu, že mě toto závaží, jež bych teď mohla přirovnat k šibeniční oprátce, škrtilo, ovšem mé ruce v sobě nenašly energii, aby ji mohly sundat. Ale kdyby se to povedlo, možná by umírání pak nebylo tak strašné a tak dlouhé...
V polovině uličky jsem se zastavila. Já vím, byla to chyba, ale dál to už vážně nešlo. Nohy mi vypověděly službu, kolena se podlomila. Přitom jsem zavadila ústy o ostrý rampouch a v momentě se zrodil nemalý pramínek krve. Bolest, kterou bych teď tak uvítala - bolest, která by mi potvrdila, že ještě mám v sobě kousek lidskosti a šanci na přežití - tu bolest jsem necítila. Kdyby mě teď někdo viděl, považoval by to zjevení za upíra. Všechno se slilo dohromady - sníh, led, ulice, temná obloha nade mnou... a připadalo mi, že právě kolísám na hranici života a smrti.
A náhle - zima byla pryč. Tedy myslím zimu kolem mě, ten mrazivý vítr a dusivý sněhový příkrov, ztvrdlý na kámen. Chlad mi stále zmrazoval dech, zastavoval srdce, řezal do žil. Ale okolo sálalo teplo.
Že bych konečně zmrzla? Jsem snad v nebi? Ale otevřít oči mi ztěžklá víčka nedovolila. Třeba se bála toho, co uvidí.
"Kluci, už je vzhůru." "A víš to jistě? Vypadá pořád stejně, myslím já." "Nevypadá. Zato náš pokoj vypadá jinak - připomíná mi základy plaveckého bazénu." "Hele, Raphe, zkus si jít ven bez oblečení a vydržet tam nehnutě několik hodin. Schválně, jestli se nám vrátíš ty, nebo sněžný muž." "Ha ha, Leo, to nebylo moc vtipný."
No, to nevypadalo jako šeptavý, mírný rozhovor andělských bytostí. Pod sebou jsem cítila něco, co zřejmě byla pohovka. Komu asi patří ty hlasy? Jediný údaj, který se dral na povrch mé napůl nefunkční mysli, hlásal názor, že mluvčím nejspíš nebude více než sedmnáct let.
"Hej! Jsi v pořádku?" zeptal se někdo blízko mě. "Nejsem..." vydralo se mi z hrdla. Nevím, jestli to zaslechl, jelikož ani já jsem to vlastně neslyšela. "Nemůžu se hýbat." Neznámý se zjevně odvrátil. "Máš štěstí, že vůbec můžeš mluvit," mínil.
"Proč jsi tam venku bláznila, jako kdyby bylo léto?" ozval se rozčileně jiný hlas. "Já nebláznila! Já..." Tón mého hlasu zněl napřed trochu rozhořčeně. Jenže pak jsem se zastavila. Co mám vlastně teď říct? O čem lze vyprávět, když si vůbec nic nepamatuji?
Když se jim nepodařilo chvíli ze mě dostat rozumné slovo, začaly do ticha znít zvídavé otázky. To bylo to poslední, na co bych se těšila. "Co se stalo?" "Nám to můžeš říct..." Neuklidňovali mě... a uvědomovali si to. Neměla jsem jim to za zlé, chtěli se přece dozvědět alespoň nějaké informace o někom, koho zachránili z úzké, návaly sněhu zablokované uličky. A jak ráda bych jim odpověděla...
"Musíme čekat, než všechen ten led rozmrzne. Do té doby..." začal opět cizí hlas. Už mě začínalo zajímat, kolik že hlasů mám kolem sebe. Ale dotyčný dál nemluvil. Kolem čas od času zaválo něco jako poryv vzduchu. Zvláštní, že když vám nefunguje jeden ze smyslů - v tomto případě šlo o zrak - jak vám dobře pracují ty zbývající.
Tak jsem tam zase jen ležela a čekala. Mohlo to trvat až půl hodiny. Po celou dobu se snad nikdo z nich nepohnul a o to nepříjemněji jsem se cítila při pomyšlení, že krev na tváři nejspíš zůstala na svém místě.
Konečně mi z očí začaly téct drobné kapičky vody. Studily na rukou, jak sklouzávaly po rameni, a pak kapaly do neznáma. Pryč. Kap...kap...kap... Pravidelné intervaly. Možná by bylo dobré, kdybych začala namáhat unavené oční svalstvo. Na chvíli se to povedlo.
První, co jsem spatřila, byl strop místnosti. Hnědý, jednotvárný. Ale zaujal mě. Ani nevím proč.
Pak mě napadlo, že nejdřív bude lepší chvíli počkat, abych se hned nemusela dívat na své zachránce. Ano, to bude nejlepší. Lež a čekej...
"Proč pořád zíráš na ten strop?" Toto již nebyl nový hlas. Lze tedy předpokládat, že jsou čtyři a není jich více. "Špatně se mi hýbe s krkem," vyslovila jsem to první, co mě napadlo jako výmluva... jenže to až tak úplně výmluva nebyla. Po prvním pokusu to zjistit se totiž ozvala šílená bolest z páteře.
Následovala chvíle tichého cvičení, protože přece nemůžete jenom ležet a nepohnout se ani o centimetr. Nevypadalo to tedy jako klasické cvičení, spíše to vnitřní. Takový ten pocit, kdy na první pohled s ničím nehýbete, ale ve skutečnosti si protahujete svaly a kdo se na to dívá, ten to většinou nepozná.
Za chvíli se mi naskytl pohled na čtveřici stvoření velmi podobných želvám, až na to, že měli zbraně a různobarevné pásky kolem očí. Nezměnila jsem svůj pohled, neděsili mě ani mě neuspokojili. Takže bylo všechno normální... Normální? Hloupější otázka mě už vážně nenapadla.
"To ti zase ty oči zamrzly, že se díváš pořád na jedno místo?" ozvala se želva s oranžovou páskou. "Ne. Překvapujete mě, ale nebojím se vás," odpověděla jsem sebejistě. "Konečně někdo, kdo má rozum," a želva, jež se honosila jako krev rudou páskou, začala zlostně přecházet po místnosti. Kolem opasků na bocích měla zavěšené dvě dýky. Řekla bych, že se jim říká saie.
"Už jsi zapomněl, jak to dopadlo, když nás poprvé viděla April?" opáčila nazlobeně želva, jejíž ozdoba zářila světle fialovým odstínem. "Takže buď rád, že se nechová stejně." Stvoření s rudou páskou to však příliš neuklidnilo.
Když ticho, které se znovu ujalo vlády nad námi, začalo být tísnivé, zaznělo do něj: "Děkuji vám. Kdybyste nepřišli, zemřela bych." "Není třeba nám děkovat," podívala se na mě neutrálně želva s modrou páskou. Zkřížené pochvy se dvěma samurajskými meči - katanami na zádech jen utvrzovaly dojem čestného vůdce.
"Zachránili bychom kohokoli, kdo by byl v ohrožení smrti." "I nepřítele?" zkoušela jsem ho. Naschvál. Rozhovor mě bavil. A co asi odpoví?
"Vypadáš, že toho víš víc, než jsi řekla," přiblížila se ke mně želva s rudou páskou. Mohla bych ji klidně přirovnat k útočící šelmě. "Nevím toho o nic víc než vy," zněla odpověď, přičemž můj obličej bojoval o snahu nezměnit vzhled.
Želva se, podle toho, jak se dívala, chystala říct něco, co by vystihlo její výraz tváře, ale její společník s katanami druha okřikl: "Přestaň, Raphaeli. Jestli tě provokuje, tak to nebude na dlouho." "To doufám, Leo," založil si ruce Raphael. Zajímavá jména...
Ale pak jsem se zamyslela nad tím, co řekli. "Jak... jak to myslíte, že tu nezůstanu dlouho?" zeptala jsem se překvapeně. "Myslíme to tak, že se co nejdřív sebereš a půjdeš domů," prohlásila sebejistě jedna z želv.