VII - Hledání zraku
Natáhla jsem ruku, která se mi ještě třásla, po kataně. Byla poněkud zakrvácená - možná toho muže Oči pokousaly. Nebo se o ni pořezal sám, když ji pouštěl, ostrá na to byla dost.
Když jsem se vrátila, všichni už byli dávno vzhůru. Musela jsem být pryč přes hodinu a půl. "Kde jsi byla?" zeptal se Leonardo a tázavě na mě pohlédl. "Málem jsme tě už chtěli jít hledat." Co jsem jim měla říct? Kde jsem měla začít? "Šla jsem se projít," odpověděla jsem. "A na něco jsem - jsem tam narazila..." "Je ti něco?" zeptal se Donatello. "Třese se ti hlas." "Ne... já..." Byla jsem tak rozrušená, až jsem si musela přiložit dlaň na rozpálené čelo. "Viděla jsem Oči."
"Cože jsi viděla? Jaké Oči?" Raphael si přestal všímat Miaow, která se snažila přichytit se drápky jemu za lýtko (a okamžitě toho zalitoval). "No... Jsou tam oči, které se mi zjevují, jakoby kočičí oči. Říkám jim Oči." "Trefná přezdívka," ušklíbl se Michelangelo. Nevěřil mi.
"Ony mě zachránily," vysvětlovala jsem spěšně. "Před kým?" Leonardo se už tvářil ustaraně. Pověděla jsem jim tedy o podivném bojovníkovi s katanou (když jsem se dostala k pasáži, když jsem do něj vrazila, vyprávěla jsem to tak procíteně, že Michelangelo nadskočil) a o Očích, jak mě zároveň vyděsily a zároveň zachránily. Všem, pokud ho měli, zmrzl úsměv.
"Foot ninjové," zamručel Raphael. "Jako by jim nestačila už ta jejich rezidence." "A jak máme vědět, že sis to nevymyslela?" podíval se na mě podezřívavě Michelangelo. "Nech toho," okřikl ho Donatello, ale já jsem vytáhla katanu, kterou jsem sebrala. Zvědavě si ji prohlíželi.
"To je tvoje krev?" zeptal se Donatello, když viděl moji ruku špinavou od toho, jak jsem držela zkrvavenou katanu. "Snad ne," zakroutila jsem hlavou. "Totiž... Myslím, že patřila tomu muži. Že ho Oči pokousaly." "Vážně?" šklebil se Michelangelo a katany si poctivě nevšímal.
"Katana se v kanálech nenajde na každém kroku," přesvědčoval Michelangela Leonardo. "Musíme si na ně dávat pozor." Nemělo smysl ptát se, o kom to mluví. Stejně to nakonec zjistím, říkala jsem si pro sebe.
Opět další večer, kdy jsem nemohla usnout. Ale za záhadných okolností. Pořád se mi ve snu zjevovaly Oči a já z toho šílela. Nakonec jsem rozhodným gestem vstala z postele a přitom nechtěně shodila chudinku Miaow, která za mnou přišla a lehla si tak tiše, že jsem ji neslyšela. Než začala vřískat, rychle jsem se jí omluvila a hladila ji a hladila, dokud mi to neodpustila. Pak se opět stočila do teplého, chlupatého klubíčka a zavřela ty své překrásné, jantarově žluté oči.
Neměla jsem ani ponětí, kam půjdu. Do bludiště kanálů bych už nešla ani za zlaté prase, už kvůli tomu ninjovi s katanou, jestli zase přijde, a Oči nemohou být všude. A venku byla zima, už při tom pomyšlení jsem se třásla. Sněhu tam bylo po kolena a člověk nebo želva by tam nevydrželi déle než deset minut. Rozhodla jsem se tedy tak, že potichu sejdu dolů a tam mě snad už něco napadne.
Tiše jsem kráčela kolem Donatellova pokoje, dále jsem prošla kolem místnosti, odkud se ozývalo hlasité chrápání, jako když dřevorubec řeže pilou kmen, a kolem Raphaelova pokoje, ze kterého vycházel podobný zvuk, ale daleko tlumenější. Pouze u Leonardova pokoje jsem nezaslechla žádný zvuk. Takže buď spal, nebo meditoval... a nebo byl pryč.
Dole na první pohled nikdo nebyl. Byla tam strašidelná tma, ale já už jsem na to byla zvyklá. Přemýšlela jsem, co budu celou noc dělat, když vtom se mi náhle ozvalo za zády: "Takže nejsem jediný, kdo nemůže usnout."
Prudce jsem se otočila. "Oči mě nenechají spát," prohlásila jsem nazlobeně. "Pořád mě straší." "Nejsi sama, koho děsí něco, co už zažil," přikývl Leonardo a oči mu zajiskřily. "A co je to ve tvém případě?" zeptala jsem se trochu překvapeně. Leonardo však zavrtěl hlavou. "Teď není vhodná chvíle na tenhle příběh." Chvíli jsem mlčela. "A co tu děláš?" řekla jsem po chvíli. "Nic," zněla odpověď bezvýrazně. "Tak to jsme dva," přisvědčila jsem.
Co dělat v noci ve dvě ráno? Není vhodné běhat, není vhodné vyprávět, není vhodné si číst, není vhodné téměř nic. Takže jsme se - chtě nechtě, pokud jsme nechtěli zpět do postele, aby nás strašily sny - museli vydat do propletených kanálů a hledat Oči, abychom dělali alespoň něco.
Bohužel, tato "procházka" se nám moc nevyplatila. Dívali jsme se za každý roh, prohlédli každou škvíru v cihlové zdi, ale Oči se nám buď vyhýbaly, nebo tu nyní skutečně nebyly. Když už jsme šli asi půl hodiny, po velice úzkém chodníčku, kde mohl jít vždycky jen jeden (a byl rád, když přešel), zeptala jsem se: "Není to trochu zbytečné? Nejsou tady." "Lepší být tady než jinde," prohlásil zamračeně Leonardo. Bylo na něm vidět, že je trochu zklamán, když neví, jak Oči vlastně vypadají.
Náhle jsem se zastavila. Měla jsem zase ten divný pocit, že mě někdo sleduje.
"Co se děje?"
"Někdo tu s námi je. Někdo, o kom nevíme."
Zastavil se také. "Víš to jistě?" "Vím. Ten odporný pocit mě nutil přimáčknout se ke stěně. Dívala jsem se do všech možných světových stran, ale opravdu jsem nikoho neviděla. Pocit byl ale čím dál intenzivnější. A náhle vyvrcholil - zpoza rohu na mě zvědavě vykoukla Miaow. Zhluboka jsem si oddechla. "Tys mi ale dala," usmála jsem se a vzala ji do náruče. Kočka však vypadala vystrašeně, snažila se vyprostit a zoufale kňučela, jako kdyby se něčeho bála.
A náhle se rozostřely přímo před námi. Tak náhle, jako když udeří blesk. Miaow zaprskala, násilím se osvobodila a uháněla temnou chodbou nazpět. Snad znala cestu, bála jsem se, aby nezabloudila.
Leonardo přejížděl rukou po katanách. Oči se zlostně přivíraly. Poznala jsem, že nemají rády, když se k nim někdo chová takto. "Nevytahuj je," řekla jsem tiše. "Možná by na nás zaútočily."
Oči na nás hleděly asi dvě minuty. Nepřiblížili jsme se ani neoddálili, a Oči stály přesně na tom samém místě, nehýbaly se. Jen mrkaly. Nemluvili jsme, abychom je nepodráždili. Nato Oči zmizely a už se ten den znovu neobjevily.
"Zvláštní," řekl zneklidněně Leonardo. "Přísahal bych, že jsem ty oči už někde viděl." "Mají v sobě nějakou sílu," uvažovala jsem nahlas. "Nevím, na čí straně jsou. Nevím, jestli jsou nebezpečné. Nevím o nich nic." "Pokud je necháme na pokoji, nechají snad i ony nás," mínil Leonardo. "Měli bychom se vrátit."
Síň byla ztemnělejší než předtím. Neslyšela jsem už žádné zvuky. Přemýšlela jsem, co zrovna dělá mistr Tříska; nechtělo se mi věřit, že pokud my s Leonardem jsme vzhůru, on spí. Ale nepřišlo mi nijak důležité to zjišťovat. "Nenapadá mě nic jiného," začala jsem tiše, "než se jít pokusit usnout a zapomenout na Oči, na zlo, na všechno." "Kdyby to šlo," ozval se Leonardo, "tak to zkusím taky."
O tom půlhodinovém ponocování jsem nikomu neřekla; proč taky, když se nikdo neptal. Ale asi to na mně poznali; pod očima se mi velice jasně rýsovaly stíny, při chůzi jsem se musela opírat a samou únavou jsem někdy ani neslyšela, co kdo říká. Oči se mi bez ustání klížily a musela jsem se občas přinutit zašilhat, abych je udržela otevřené. Michelangelo tvrdil, že se mu ztrácím před očima a když je už prý u toho, tak že za chvíli budou po kanálech strašit dva páry očí, a ne jenom jeden.
Ani Leonardo nevypadal zrovna nejlépe. Neustále se zavíral ve svém pokoji, světlo mu dráždilo oční víčka a musel je přivírat. Nebyl už tak bdělý jako jindy, a dělalo mi starosti, jestli za to náhodou nemůžu já, ale nedovedla jsem si to všechno dát dohromady.
Na zatím neznámé vrahy mé rodiny se mě už nezeptali. Možná úmyslně, možná ne, ale mně to jenom prospívalo. Začala jsem častěji pozorovat bojové pohyby a napadalo mě, jaké by to bylo, kdybych se je jednou také naučila. Tuto otázku jsem sice nevyslovila, ale mí společníci jako kdyby na mně viděli, že jim něco tajím. Když je člověk vzhůru od půl třetí v noci a půl hodiny bloumal po úzkých, stresujících chodbách, stěží se pak může maskovat výrazy tváře.