XIV - Řeka a plameny
Oheň. Cítila jsem jeho žár, osvětloval mi tvář a jeho plameny tančily jako hvězdy na obloze, když pomrkávají. Barva na tváři se mi světlem změnila; účinek byl výborný, jelikož bílá tvář jde snadno jinak zabarvit. Požár se už nešířil, nehodlal se přemisťovat někam dál. Ti, kteří ho vyvolali, mu dali jídlo – tak proč se od něj také vzdalovat. Stravoval zbytky ohořelých trámů, které si chtěl nechat na potom; celou dobu je jen tak okousával. Plameny měly spadeno především na papír, kterého bylo po domě dost: knihy, staré noviny do sběru, papírové pytlíky od pečiva. Ládovaly se jím, nemohly se ho nabažit, a o to víc je zlobilo, že jejich největší pochoutka se tak rychle vyčerpá. Co se pečiva týče, nehořelo tak dobře, ale stejně, kdybyste měli odvahu a také čas, mohli byste ucítit za tím pachem kouře a dřeva také jemnou vůni pečiva. Jenže připáleného. Co připáleného... zuhelnatělého. Mrtvého.
Možná jsem blázen, ale... některá místa v plamenech mi připadají temnější a hýbou se. Stíny, bleskne mi hlavou. Stíny... živé stíny. A byly živé.
Jeden z nich zamířil jiným směrem než ostatní, kteří se zdržovali poblíž hořícího stavení. Pokud se ta malá podlouhlá čára dala pokládat za ruku, tak něco držel. Něco dlouhého, tenkého a pravidelného. Nebylo ho poznat, měl na sobě něco tak barevně sladěného s plameny, že vypadal pořád červeně a nejinak, a také byl moc daleko. Ale svítily mu oči.Co když to nebylo odleskem...?
Náhle jsem byla blíže. Přímo v dráze pohybu té stínové postavy klečela shrbená žena a snažila se zdvihnout ze země nějakou dívku, která zřejmě právě upadla. Ale už nebyl čas - sotva se stačila narovnat, osoba už byla dva metry od ní.
Matka couvala, ale muž byl rychlejší. Když vyděšená žena pochopila, že již není jiné východisko, začala křičet: "Ne, prosím, nechte ji být! Nic vám neudělala, nechte ji odejít!"
Bylo možné, že ji postava neslyšela, ale spíše jí na jejích slovech nezáleželo. Nechtěla se s ní bavit. Když dlouhá, ostrá píka projela tělem, ozval se bolestný výkřik. Nevyšel z úst matky, která byla náhle zaplněna rudou krví, ale z hrdla děvčete. To stálo nedaleko a nenašlo v sobě sílu k pohybu. Vrah se jen ušklíbl a sklepl krev ženy z ostří. Rudá tekutina se vsákla do spálené trávy. Pak zamířil k dívence.
Stejně jako její mrtvá ochránkyně začala zprvu couvat, ale když už se chtěla dát do běhu, vrah ji popadl za ruku a surově s ní škubl na zem. Dívka napůl upadla a napůl ještě klečela, jak ji muž svíral za nadloktí. Snažila se vyprostit ze sevření, postavit se a utéci, ovšem ve chvíli, když pocítila chladný kov těsně na hrdle, přece jen poklesla a přestala se bránit...
Srdce se mi najednou rozbušilo jako po přidání injekce adrenalinu. Což bych teď možná potřebovala, kdyby se mi na místě zastavilo. A to nebylo nepravděpodobné. Byla jsem z toho tak vyděšená, že jak jsem si instinktivně vyjela rukama ke krku a snažila se uklidnit škrábáním a tlakem, rozdrásala jsem si tam kůži až do krve. Až teprve ta bolest mě trochu uklidnila; panebože, nech toho, byl to jen sen...
Potřebovala jsem něco na nervy. A to rychle. Bezradně jsem se rozhlížela, ale pokoj byl ještě tak ztemnělý, až se mi beznadějí chtělo málem plakat. Hmatala jsem rukama kolem sebe, nahoru, dolů i do stran v úmyslu najít lampičku, a místo toho jsem nahmatala něco chlupatého a teplého. Miaow.
Ležela na koberci a její malé tělíčko se v rytmu dýchání zdvihalo a zase klesalo. Život. Dojalo mě to. Mám ji vzbudit? Ano, snad mi to odpustí.
Zatřásla jsem jí. „Miaow!“ zašeptala jsem. „Vzbuď se!“ Jakmile na mě pohlédly dvě velké, žluté oči, uklidila jsem se úplně. Jen klid, nic se neděje, nic mi nehrozí. Jako když jsem pod přísným dohledem...
Hleděla na mě s vyčítavým výrazem. „Promiň, že jsem tě musela vzbudit, ale já měla tak hrozný sen...“ vysvětlovala jsem. Jak jsem ještě byla rozrušená, musela jsem mezi slovy několikrát polknout, což se stává třeba zpěvačkám před vystoupením, když mají trému. Mladá kočka se na mě soucitně podívala a pak začala příst. Klesla jsem zpět na postel a ji položila vedle sebe. Na polštář. Její vrnění bylo tak optimistické, že jsem měla chuť začít příst jako ona, ale bohužel to neumím. Stačilo, že mi věřila. Věřila mi, že já ji teď potřebuji.
Ale už jsem neusnula. A to byly čtyři hodiny ráno. Nakonec, když jsem došla k závěru, že se mi už opravdu nepodaří znovu usnout (za což jsem upřímně byla ráda), jsem se rozhodla vstát a podívat se dolů, jestli tam náhodou někdo není. I když to byl absurdní nápad, bylo to to nejrozumnější, co jsem mohla udělat. Snad kromě...
„Neruším vás?“ zeptala jsem se tiše ležícího Čchena. Drak zamrkal a otevřel své žhnoucí oči. Vzpomněla jsem si na svůj sen a uskočila, až jsem hlavou narazila do stěny. Bolestí jsem musela zaúpět. „Žádný strach,“ tišil mě a narovnal krk. „Co se děje?“
„Ty sny,“ odpověděla jsem a ani mě nenapadlo mnout si hlavu. Stejně jsem se práskala do hlavy a řezala do oblasti krku tak často, že už to bylo zbytečné. „Vyděsily mě sny.“ „Chápu,“ vážně pokývl hlavou. „Takže před nimi couváš? To ale není správné.“ „Co mám tedy dělat?“
Teď se usmál. Měl krásné, bílé špičaté zuby, které mu nyní vynikly. Ale nebála jsem se jich. „Až se příště probudíš, měl by to být důvod ke vzteku. Že tě děsí něco, o čem ty nevíš ani nemůžeš rozhodovat. Možná tě děsí jenom dojem, ale když jsi ve skutečnosti, musíš se tomu postavit čelem.“ „Budu o tom uvažovat,“ slíbila jsem mu. „Děkuji mockrát.“ „Není vůbec za co,“ sklonil hlavu Čchen a opět zavřel oči. Jejich záře uhasla.
Ukázalo se, že nejsem sama, kdo je vzhůru. Michelangelo seděl na židli, houpal jednou nohou a z toho bylo vidět, že nemá co dělat a nejspíš že čeká, až někdo přijde. Nerovným krokem jsem zamířila po schodech dolů a přidržovala se přitom zábradlí. „To jsou věci,“ prohodil, když mě zahlédl. „Straší tady bílá paní.“ Užuž to vypadalo, že se chce rozesmát, ale to bylo na mou bolavou hlavu právě to nejhorší, co by mohlo být. Takže jsem uťala rukou a zasykla: „Tiše! - Tedy... nesměj se, prosím. Nedělá mi to vůbec dobře.“
Teprve teď si všiml, že mám zkrvavené hrdlo. „Páni,“ zahvízdal uznale. „Napadnul tě Jack Rozparovač?" „To jsem byla já,“ odpověděla jsem tiše. Když mi došlo, že můj tekutý náhrdelník nevypadá nejlépe, snažila jsem se krev setřít. Tak nějak se mi to povedlo. Vzala jsem kapesník, utřela si s ním krev a pak ho hodila do odpadkového koše.
Michelangelo se očividně nehodlal ptát na podrobnosti, už nejspíš proto, že moje zranění byla většinou tak záhadně způsobena, že už to nikdo nechtěl poslouchat.
Jako kdybychom oba dva chtěli každou chvíli něco říci a báli jsme se, že bychom tím přerušili toho druhého, který se právě chystal promluvit. Další z důvodů, proč jsme jen mlčeli a dívali se buď na strop, nebo do země. Ale pak, když jsem začínala mít pocit, že mi odumřou hlasivky, jsem se tiše zeptala: „Co tě probudilo? Právě ty většinou vstáváš nejpozději.“ Tato poznámka ho naštěstí nijak nevyvedla z míry. „Prostě jsem se vzbudil a půl hodiny se pokoušel usnout – neúspěšně,“ zněla odpověď. Pohodila jsem trochu povýšeně hlavou. Zalechtaly mě vlasy a musela jsem si je přehodit na záda. Nezeptal se, proč jsem vzhůru já. Nechtělo se mi o tom mluvit, přiblížilo by se mi to a na takovéhle děsivé věci nerada myslím. Ale takhle to jen zbytečně oddaluješ... Ne, počkám, až se na to někdo zeptá, Jessico, bez otázky není odpovědi. Ech... to by bylo možná docela pěkné přísloví. Dokonce myslím, že jsem ho už někde četla...
O chvíli později se k nám připojila Miaow. Buď jsem ji vzbudila a ona též neusnula, nebo prostě nedokázala být v temném pokoji sama. Opatrně sešla ze schodů a podívala se na nás tím vyzývavým kočičím pohledem. Michelangelo ji poškrábal za ušima a já jsem si ji vzala na klín. Mezitím, co jsem ji hladila po hlavě, Miaow zase předla.
Nehybná mlčenlivost vyrdžela asi dalších patnáct minut. Pak se ozvalo jemné skřípání dveří Raphaelova pokoje. Nejdřív mě napadlo, že jsme ho probudili my, ale co když měl také noční můru? On nemá tak dobrého rádce jako já, který by mu poradil.
„Hej, proč tady sedíte?“ zeptal se podrážděně, když viděl, kdo že je tam dole. „A proč ty nejsi v posteli a nezdají se ti krásné sny?“ opáčila jsem také trochu podrážděně. Nebyl to nejlepší začátek konverzace, ale s něčím takovým musíte počítat, když máte za spolubydlícího Raphaela. Bylo vidět, že jsem mu položila otázku, na kterou on nechce odpovědět. Jen cosi zavrčel, sklopil oči a sešel dolů po schodech.
„Běž si laskavě honit myši, ano?“ vyštěkl rozzuřeně na Miaow. Zlostně zaprskala, seskočila na zem a povýšeně odkráčela ke dveřím. „Proč ji tak nenávidíš?“ zeptala jsem se ho prosebně. „Je to kočka,“ odvětil a posadil se na nejbližší volnou židli, která byla k mání. Nebyl stvořen pro příliš dlouhé spletené rozhovory. „A kočky jsou zrádné jako zmije.“ Lepší bude nehádat se s ním, rozhodla jsem se a mlčela jsem. Ale kdybych chtěla promluvit, rozhodně bych si to líbit nenechala.
Ani on se nezeptal, proč my jsme vzhůru. Když jsem se podívala na budík na stole, zjistila jsem, že už je půl páté. A půl páté zní vždycky lépe než čtyři hodiny. Pomalu začíná ráno... A s úsvitem přichází i naděje.
Nejlepší by bylo něco si sem donést, napadlo mě, když už jsem překypovala nudou. Například třeba... třeba tu krychličku. Ano, jen tak na hraní.
Jenže jsem ani nedošla do svého pokoje. Jak jsem šla kolem Donatellových dveří, otevřely se tak rychle a tak zprudka (možná že ani ne, ale když vás něco praští, vždycky máte dojem, že to přiletělo moc rychle), že mě klikou trefily do hrudníku. Odpotácela jsem se ke stěně a lapala po dechu; na chvíli mě to rozzlobilo, ale pak, když ze dveří vyšel Donatello a ve tváři měl tak překvapený výraz, jsem se zlobit přestala. „Neudělal jsem ti něco?“ zeptal se starostlivě. „N-ne,“ zakašlala jsem se slzami v očích, jak jsem se málem udusila, a také, protože mi jeho otázka přišla dost směšná, „prostě příště půjdu dál ode dveří, to je všechno.“ Od té doby mě děsí kliky.
„Co to bylo za ránu?“ ozvalo se mi náhle za zády. Ten hlas jsem poznala; panebože, to tady snad dnes vůbec nikdo nespal? Teď už jsou vzhůru skoro všichni. „To – to byly jenom dveře,“ řekla jsem Leonardovi už klidnějším tónem a snažila jsem se nechytat za žebra, aby si nemyslel, že rána dveřmi musí nutně někoho přizabít.
Mé obavy se potvrdily. Žádná z želv neměla ten den klidný spánek, ale jakmile jsme se začali navzájem ptát, co se nám zdálo, rozhostilo se mlčení. Museli jsme tedy všichni mít špatné sny.
A pak se za námi ozval tichý hlas: „Co tu děláte, synové moji?“ Neotočili jsme se rychle. Naopak, dost pomalu, jakoby znuděně. Byli jsme unavení, když žádný z nás nespal déle než do čtyř hodin. „Nemůžeme spát, mistře,“ prohlásil Leonardo a opět otočil hlavu. „Vy jste měl taky noční můru?“ zeptal se zvědavě Michelangelo. „Ne, můj synu. Probudila mě pouhá představa, že nejste na svých obvyklých místech,“ odpověděl starý mistr s přivřenýma očima. Jeho pohled mě zaujal, stejně jako jeho řeč. Jak asi funguje jeho vnímání? A jak věděl...?
„Myslíte, že to mohlo být varování?“ zeptal se zneklidněně Leonardo. „Je to možné, můj synu,“ odpověděl mu mistr Tříska bez jakéhokoli výrazu nebo tónu.
Varování? Ne, to nesmí být... Že by se to opravdu stalo? A kdo vůbec byla ta dívka z hořícího domu? Nebo to bylo jen přirovnání k nějaké jiné skutečnosti?
"Sensei..." obrátila jsem se tiše na mistra. Ostatní překvapil můj ponurý výraz. Pomalu ke mně otočil hlavu a pohledem mě vyzval, abych pokračovala.
"...mohu vás o něco požádat?" Pokývl hlavou a vstal. Chápal, že má prosba má být vyslyšena v soukromí. "Co se děje, Jessico?" volal za mnou zneklidněně Donatello, ale ani já, ani mistr jsme se neobrátili.
Místnost byla opět tmavá a tajemná. Mistrovy obrysy mi daly pokyn, abych se posadila. "Co po mně žádáte?" zeptal se. V tu chvíli jsem měla pocit, že na mě mluví, jako kdybych byla cizí, jako kdyby se mě stranil... A nebylo to způsobeno vykáním. "Oheň mě pronásleduje," vysvětlovala jsem a snažila se přitom, abych se dívala do jeho očí. "Ať jdu kamkoli... On se mě drží."
Jen malý okamžik sensei nemluvil. "Pronásleduje vás to, co se již stalo, nemýlím se?" Když jsem smutně sklonila hlavu, mluvil dále: "Nejste na to ještě připravená, ale už jste na půl cestě k poznání. Až příště ucítíte, jak za vámi hoří tráva a praskají zuhelnatělé stromy, představte si mohutnou řeku. Mocnou sílu vody, která ten živel za vámi zničí do posledního plamínku."
Uvažovala jsem. Až příště budu mít takový pocit úzkosti, že jsem ovládaná, prostě se z toho budu snažit uniknout. "Jen mi povězte..." požádala jsem mistra, když už vstával. "Ano?" zarazil se.
"Myslel jste to... tak nějak... doslova?" ujišťovala jsem se, i když jsem si nebyla jistá, jaká bude odpověď.
Jen se záhadně usmál a prohlásil: "Ano i ne." Pak už vstal doopravdy, ale doporučil mi, abych tu ještě několik chvil zůstala. "Když máte kolem sebe tmu, pak je vaše mysl jasnější, protože vás neruší obrazy a tvary okolního světa," vysvětloval. Při odchodu za sebou zavřel dveře a mně všechno kolem splynulo dohromady. Nevysvětlitelný pocit.
V tu chvíli se otevřely dveře. Za nimi stál Leonardo. Měl neobvykle strnulý výraz. "Moje katany... jsou pryč."