XXVIII - Temný úsvit (Lia´s tale)
Klečela na studené podlaze. Hrubé, chladné dlaždice ji už hodnou chvíli tlačily do kotníků. Určitě tam bude mít už velkou otlačeninu, ne-li dokonce modřinu. Chtělo se jí vstát a postavit se čelem k neurčitému nebezpečí, jež na ni číhalo v těchto zdech obklopených tajemnou šedou mlhou - ale kdyby se odvážila k tomuto činu, odměnou by jí byla jen bolest.
Její únosce stál těsně vedle ní, připraven kdykoli udeřit, kdyby se vzpírala. Když se mu bránila, stačila si povšimnout jeho vysoké, svalnaté postavy, mihnutí pláště, který mu sahal až k lýtkám, ale nejhlouběji se jí zaryla do paměti sekera. Ostrá, krutá sekera. Tehdy se míhala rychle a bezhlučně, blýskala se čistotou. Teď ji měl neznámý muž u boku, násadu zbrocenou potem, ostří zkrvavené. Stejná krev pomalu stékala Lie z otevřené rány na rameni. Ponižovala ji, tlačila k zemi, donutila vypít hořký kalich porážky. Lia byla poražena.
Odvážila se nepatrně pohlédnout vzhůru. Neviděla tomu muži do obličeje, šero dlouhé chodby jí to nedovolilo, zaznamenala však, že se na ni také podíval. Beze slova jí dával najevo, že v tomto sídle je pánem on. Ještě nemáš vyhráno, zahleděla se na něj Lia vzpurně a nehlesně oddychovala. Pohled, který jí bojovník věnoval, říkal doslova Jen počkej, tohle je teprve začátek. Lia se od něj sklesle odvrátila. Natáhla dlaň k centru ochromující bolesti na rameni, aby si otřela krev, cizí pevná ruka ji však zachytila a prudkým pohybem ji poslala zpět. Lia toužila postavit se na odpor tomu odpornému monstru, chtěla se zvednout, vytrhnout se mu a zlomit mu ruku - cosi jí v tom však bránilo. Jako by tma, která do sebe pohroužila ji i jejího strážce, vstoupila do Liina srdce a zatemnila ho, vysála z něj veškerou sílu.
Vtom zaznamenala nějaký pohyb za rohem. Vycházelo odtamtud cosi jako tiché klapání bot. I její strážce zpozorněl a stiskl ji pevněji, což Lia nijak neocenila, jelikož ji nyní držel přímo v místě, kde jí z rány vytékal potůček krve a třísnil džíny. Zkus se pohnout a uvidíš, naznačoval jí tím muž. Když pak vysoká postava, která byla úplně skryta ve stínu, prošla kolem nich, aniž se na ně podívala, uklonil se.
Vyčkával, než záhadný cizinec vešel do místnosti napravo od nich, a jakmile se zavřely dveře, prudkým pohybem náhle vytáhl Liu na nohy a rychlost jeho kroku značila, že ten muž, který tudy před chvílí prošel, musí mít významné postavení. Lia si v tu chvíli z neznámého důvodu vzpomněla na středověké inkviziční soudy, při kterých většinou platilo: Podezření ze zločinu - zajmutí - odsouzení - smrt. Že by snad ona něco provedla? Ne, to není možné, pátrala ve svých vzpomínkách a snažila se najít nějaký důkaz zločinnosti. Vždyť tyhle lidi v životě neviděla... A nebyla si vědoma, že by jim nějak uškodila. Na druhou stranu, řekla si, když muž s oním dlouhým pláštěm otevřel dveře a doslova ji vstrčil dovnitř, vypadá to dost bledě.
Nebo spíš temně. Pokud to, co viděla předtím, byla tma, co bylo teprve toto? Ústřední bod v celé místnosti, jejíž rozměry prozatím zůstávaly zahaleny chmurným závojem černé prázdnoty, byla prakticky jen čísi silueta. Seděla klidně a důstojně s narovnanými zády a koleny u sebe, vedle ní se pak třepotaly chatrné plamínky dvou malých čajových svíček, které v porovnání s velikostí oné postavy vyhlížely jaksi nepatrně. Na ten jediný okamžik zůstala Lia bez hnutí stát. Výjev té osoby ji zaujal, očaroval. Jakoby z dálky se ozvalo rychlé přibouchnutí dveří. Teď byli sami.
"Vítám tě," vyšel neznámému z hrdla hlas bez jakéhokoli náznaku citu, byl to hlas prázdný, vyrovnaný a pevný, Lia v něm však cítila hrozbu. Neodpověděla. "Pojď blíž a posaď se." Lia poněkud naštvaně vydechla. Takhle se podbízet, ponižovat. Má se snad posadit v sídle muže, který ji sem přikázal unést? Má ho věrně poslechnout?
"Pojď blíž a posaď se..." Tentokrát měl ten zvláštní hlas jiný tón. Mimo zopakování své prosby - vlastně spíš rozkazu - také dodával: ...nebo tě k tomu mám donutit? Za pasem mluvčího viděla Lia prosvítat cosi dlouhého a ostrého.
Popošla o kousek blíž a na chvilku zaváhala. Pak zaujala sed seiza. Chtěla mu být alespoň rovna. Nepatrně se zamračila; dlouhý pobyt na tvrdých dlaždicích jejím kotníkům rozhodně neprospěl, a teď se na ně musí vracet. Bolelo to. Pozdvihla hlavu i s krční páteří a narovnala si ztuhlý hřbet, jako když se po ránu protahuje kočka. Tma, kterou narušovaly ty dva maličké bledé plamínky a jež byla zjevně nejbližším spojencem majitele toho zvláštního hlasu, pohltila Liino zmožené tělo. Zakryla modřiny na rukou. Vstřebala šerednou krvavou ránu. Přenesla se přes horké, zčervenalé tváře. Proměnila Liu ve stvoření sobě podobné. Jedině Liiny oči měly natolik silnou zář, že jejich jiskra propálila díru do chladného černého vzduchu.
Po hodnou chvíli nikdo nepromluvil. Lia zkoumala tvrdý, neproniknutelný výraz v cizincově obličeji, jež jako by se samotný vznášel nad tělem ukrytým pod rouškou tmy. Pohled toho muže byl velice podivný; prohlížel si Liu velice pečlivě, zakousl se jí přímo do očí a nedovolil jí, aby se podívala jinam. Snad toho ani nebyla schopna. Sváděla s ním tichý souboj bez pohybů.
"Buď vítána," spíše přikázal než pozdravil ten cizinec. Lia přitom vůbec nepostřehla, že by se mu pohnuly rty. "Mé jméno je Oroku Saki." - Liu v tu chvíli pramálo zajímalo, jak že zní jméno jejího společníka; stále od něj nemohla odtrhnout oči. "Vím, jak se jmenuješ," pokračoval dále a teď nabral potůček jeho slov větší spád. "Ale tvé jméno v tento okamžik není nijak podstatné. Podstatnější je důvod tvé návštěvy." To Liu poněkud zpražilo. Poslat někoho, aby napadl, zbil a unesl dívku a pak to nazývat návštěvou by zasloužilo pořádné kleště na jeho drzý jazyk. Přesto se však Lia snažila ovládat a uklidňujícím vydechnutím se přenesla přes tento troufalý incident. "Doslechl jsem se, že tvé bojové schopnosti jsou více než skvělé." - po vyřčení slov "bojové schopnosti" provedl muž podivné, rychlé zamrkání. Nevypadalo jako obyčejné mrknutí, jaké lidské oko činí, aby se zvlhčilo a pročistilo. Toto bylo mrknutí úmyslné, Lia však netušila, jak si jej má vyložit. "A Hiroshi mi potvrdil, že zprávy pocházející z mého soukromého zdroje se znovu osvědčily." Pokud měla nastat chvíle, kdy by Lia uvažovala o původu lidí z této samými taji prolezlé budovy, teď byl pro ni ten nejvhodnější čas. Jméno Hiroshi sice znělo japonsky, ovšem pro Liu bylo důležité jako smítko prachu na podlaze. Nezajímala se o to, jak se jmenuje červenooděnec, který nejspíše ze všeho stojí hned za dveřmi a hltá každé slovo svého pána; jejími jedinými problémy se teď stala cesta ven, možnost k útěku, vyhnout se zranění a především ta zvláštní osobnost, která se náhle postavila a učinila pomalý, avšak přesný pohyb. Muž nasměroval ruku k pasu. Tasil.