XXXIII - Krvavý orel
Když jste se pořádně zaposlouchali, mohli jste uslyšet velice tiché víření vzduchu. Jako by okolní směsice kyslíku, nečistot ze silnice a nedýchatelných plynů byla nakažena ještě něčím dalším, hrozivějším a větším než cokoli jiného. Přítomnost nepřítele vyzařovala odevšad.
Nenašla jsem v sobě rozhodnutí zaútočit ani se ohlédnout. Jako vlčí smečka stáli pozorně v půlkruhu za mnou a čekali na jediný pohyb, aby se jejich tesáky mohly zabořit do masa kořisti. Všechno umrzlo, zastavilo se a ztuhlo. Nikdo se nehýbal. Neodvážil se.
Pak se ovšem stalo něco nepředvídatelného. Zpoza rohu pomalu vyšel nějaký kluk, který vypadal, že je buď opilý, nebo zmlácený. Po několika mátožných krocích se zastavil, opřel se o zeď a zahleděl se na tu zvláštní podívanou. Dívka, jež klečela nad svým rukojmím, ho nejspíš vůbec neznala, jelikož odtrhla oči ode mě a upřela je na nečekanou návštěvu.
V tu chvíli mi blesklo hlavou, že je to možná jediná vteřina, než bude tahle šance zmařená. Spíš skokem než během jsem se vrhla vpřed, odrazila únoskyni od ležícího těla a smýkla jí tak, abych ji měla z dosahu, až se zase zvedne, což na sebe koneckonců nedalo příliš čekat. Okamžitě byla zase na nohou, místo nože teď svírala meč a tvářila se zuřivě, uraženě a zlostně jako tygr, kterého od uloveného zvířete odtáhli lovci do klece. Za ní se semklo do jednoho velkého červeného klubka, z něhož trčela ostří a šípy, snad tucet rudooděnců a několik jich vyrazilo proti nám.
Můj překvapený společník rychle pochopil, co mám v plánu. Zvedl nehybné tělo ze země, přehodil si jej přes ramena a než mu někdo stačil zablokovat cestu, strhl k sobě kliku od střešního otvoru a zmizel v jeho útrobách.
Ukázalo se ale, že měl spíš štěstí než dobré zkušenosti. Společně se mnou totiž zmáčkli kliku znovu ještě dva sokové, kteří už se stačili přihnat, odstrčili moji ruku a zády se na okamžik postavili ke dveřím, čímž mi definitivně zkazili tuto únikovou cestu. Vzápětí se vrhli dovnitř a jejich místo zaujali tři další. Horečně jsem se rozhlížela, kudy dál; běžet k okraji střechy nemělo smysl, jelikož se tam už rozestupovalo několik mužů, a za pár vteřin byla tato budova lemována červeným vlajícím okrajem.
"Nenamáhej se," sykla dívka, která jako jediná zůstala na svém místě a nyní vypadala, že se chystá rozkřičet. "Jsi zodpovědná za to, že náš úkol nesplníme včas. To tě bude stát hlavu." "Ještě neumírám," upozornila jsem ji. "Jestli mě chceš zabít, tak pojď a zkus si to! Nebo tam budeš jen tak stát a slibovat mi, jak hrozně dlouho to bude trvat, než se ti podaří přepižlat mi krk?" Úplně ztuhla vzteky. I na docela velkou vzdálenost jsem viděla, jak pevněji stiskla svou katanu. "Tohle tě bude mrzet," zavrčela a dala se do kroku. "Ten tvůj drzý jazyk ti vyříznu, než mě stačíš požádat, aby ses radši mohla umlátit o zeď!"
Vtom se dveře od střešního otvoru prudce rozlétly dokořán, což způsobilo náhlý pád strážců, kteří u nich stáli. Šermířka naproti mně se udiveně zastavila a pozorovala, jak z nich nikdo nevychází. Pak odtamtud najednou kdosi vyhodil dvě postavy zahalené do rudých plášťů, až porazily stejný počet svých spolubojovníků, a zeptal se známým hlasem: "Asi jdeme nevhod, co, kluci? Chtěj tady jenom červený."
Želvy doslova vystřelily ze dveří tak hbitě a rychle, že někteří ninjové se ani nestihli zorientovat, jakým směrem se mají postavit čelem. Zanedlouho byl předtím úhledný rudý čtverec úplně rozprášen po celé střeše a zoufalé ticho vystřídalo řinčení zbraní. Asi osmdesát procent všech zúčastněných mizerů si zkoušelo svou obratnost na želvách, jenže ostatní rudopláštníci se snažili získat zpět, co jim bylo uzmuto. Neznámý mladík po mém boku neměl zrovna jednoduchý úkol; jakmile jsme si dokázali proklestit kus cesty, brzy byl zase zaplněn vysokými šlachovitými těly, kterým buď neubývaly síly, nebo je někdo předtím snad nadopoval nějakou drogou na povzbuzení. Mezi takové patřila i ta černovlasá frajerka, jejíž meč kroužil kolem dokola a řezal, sekal a bodal, kudy a do koho mohl. Pohybovala se s velkou přesností, ačkoli se naskytlo i pár momentů, kdy si počínala jaksi nerozhodně. Brzy jsme pochopili, že jestli se odtud chceme dostat, musíme zvolit rychlou a účinnou taktiku.
"Jessico!" uslyšela jsem najednou svoje jméno z Donatellova hrdla. Bojoval jen pár metrů ode mě a svými zbraněmi na něj vztekle doráželi tři muži. "Vezmi April a Caseyho a skočte dolů!" V ten moment jsem si uvědomila totožnost toho kluka. Trhla jsem hlavou z okraje střechy, abych se podívala, co myslel tím "dolů". Přímo pod námi zrovna zastavilo velké nákladní auto vezoucí jakési pytle, které nejspíš ze všeho odvážely odpadky. Zastavila jsem štíhlou, ale silnou paži svírající čepel, která mířila na můj spánek, a škubla jí, až útočnici projela rukou ostrá křeč. "Ty zatracená zmije! Nemáš v sobě ani kapičku něčeho, co by i jen zdánlivě připomínalo lidskost!" zařvala jsem jí do obličeje a vytrhla té holce dýku u pasu, abych měla alespoň něco k obraně, kdyby nás ona i její společníci pronásledovali ještě dál, a vzápětí jsem musela uhnout, jelikož kvarteto zelených rozmazaných skvrn se v tu chvíli zuřivě vrhlo na rudočernou pohyblivou zeď, čímž mi odstranilo z cesty překážky.
"Rychle!" pobídla jsem ten zajímavý pár, který tvořila dívka bezvládně visící Caseymu přes rameno a Casey, který do té doby stál opodál a protože neměl příliš volné ruce, utržil už pár ošklivě vypadajících ran. Jakmile pochopil, co mám v plánu, neváhal už ani okamžik a statečně skočil dolů ze střechy. Následovala jsem ho tak rychle, jak to jen šlo. Dopad mezi pytle s odpadky by snad pro mě nebyl tak tvrdý, kdyby auto zůstalo stát a nenastartovalo, protože jsem hlavou zavadila o okraj korby a před očima se mi rozprskl roj tančících barevných mžitek. Z auta jsem ještě vyskočit stihla, ale k tomu, abych se dozvěděla, kam že se mám potácet, na mě musel zavolat Casey.
Vtom přede mě velice nečekaně kdosi skočil. Překvapilo mě to tak, až jsem málem upadla. Neznámý muž vysoké a štíhlé postavy se navíc zdál, že umí stát tak strnule, že se ani nepohne. Byl jako socha. Nepatrně jsem zacouvala. "Máš velkou odvahu," ocenila mě ta zvláštní bytost tichým, ale zřetelným hlasem. "Vrhnout se beze zbraně na obranu pro tebe úplně neznámé osoby vyžaduje nejen značnou dávku bezmyšlenkovitosti, ale je to i velice šlechetné." Na okamžik jsem se zarazila, abych si v hlavě přerovnala, o čem to vlastně mluví. "Proč mi ale tohle říkáte?" zeptala jsem se obezřetně, neboť se mi ten chlapík vůbec nezdál. "Kdo jste?" Pomalu zavrtěl hlavou. "Časem budeš vědět více. Teď ti řeknu jen jedno... Zlepšuj se ve svých dovednostech a získávej zkušenosti. Tvoji přátelé mě znají také, myslím ale, že když jim mě popíšeš, nebudou vědět, o kom mluvíš. Zajímá mě tvůj příběh a tuším, že jednou se ti tvoje statečnost vyplatí, Jessico Nielsenová." Jakmile to dořekl, dal se do běhu a minul mě. "Počkejte!" vykřikla jsem jeho směrem, ale zmizel mi z dohledu. Byl pryč.