XXXIV - Černá cesta (Lia´s tale)
Začínalo ráno. Slunce zívalo, protahovalo se a kráčelo na svou obvyklou cestu. Jak mířilo čím dál výše, metr po metru, stávalo se pronásledování čím dál obtížnějším. Nemohli už je dostihnout, aniž by byli prozrazeni. Ačkoli hned potom, co ztratili své zajatce, vyrazili směrem, kudy jim nepřátelé unikali; nelítostné sluneční paprsky už začaly šimrat na nose nejednoho ospalce, a i to už bylo nad hranicí rizika. Lidé se probouzeli již dříve, někteří dokonce ještě hodinu před úsvitem. Každý měl jinou povinnost, avšak všichni mohli spatřit stíny nehlučně se pohybující po střechách. Jejich oči byly jako pasti rozmístěné po poli, šípy, které dostřelí až příliš daleko.
Nikdo se nechtěl vzdát. Bál se návratu s prázdnou. Bál se nesplnění úkolu. Až zoufale rychle prohledávali jednu ulici za druhou, a jakmile našli kanální poklop, rozprostřeli se po chodbách, jak jen mohli, a hledali. Hledali, i když věděli, že bezvýsledně.
Lia se dívala za každý roh snad třikrát. Šla tak tiše, jak jen mohla, ale přesouvala se z místa na místo jako blesk. Cokoli jí přišlo podezřelé, ať už drobná kaluž vody příliš daleko od okraje stoky nebo škrábanec na zdi, prozkoumala to s pečlivostí chirurga, žádná ze stop ji však nikam nedovedla. Ti, které hledala, byli ukrytí více než jen dobře. Přesto se nechtěla vzdát.
Pozvolna se ninjové začali ztrácet. Několikrát se jim stalo, že dvě skupiny k sobě nevědomky přišly zpoza zdi, následkem čehož se nabídla buď určitá situace, kdy o sobě družiny navzájem nevěděly a narazily do sebe tak náhle, až každý dostal mimořádný srdeční impulz, nebo - a to se dělo častěji - zasáhla situace jiná, přičemž jedna skupina pokládala druhou, neviděnou, za nepřítele a došlo tak k nenadálému střetu spojenců. To vše nijak nepřispělo k uvolnění té nesmírné tíhy strachu, která všem ležela v žaludku a vykousávala jim tam hlubokou díru, jež vyvolávala pocit prázdnoty a nepřesvědčení.
Kdo hledá, nenajde, kdo pátrá, přijde na stopu. Krásná slova, ale bezvýznačná, pomyslela si Lia, když už počtvrté potkala Renjirovu družinu. Otočila se a chtěla obejít oblast, kterou již prozkoumali ostatní, když za sebou zaslechla hlas, jenž ji přiměl k zastavení. "Měli bychom se vrátit." Otočila se znovu. Všichni hleděli na Tadashiho. "Proč?" zeptal se podivně rychle a netypicky uspěchaně Yoshiro. Jeho druh mu věnoval pouze krátký pohled, než se podíval na celou skupinu: "Nevrátit se je zbabělé." "Nemůžeme se vrátit," přesvědčoval Tadashiho Kentaro, "dokud je nenajdeme. Mistr by nás za to zabil. Zemřeli bychom jako prašiví psi, beze cti a jakýchkoli okolků." "Ale čím déle tady zůstaneme, tím víc poroste mistrova netrpělivost a vztek, že jsme se nevrátili včas!" namítl Tadashi.
Lia mlčela. Dlouho. Věděla, že o věcech týkajících se loajality a podřízenosti ke svému pánovi rozhodovat nesmí. Zatímco probíhala hádka, přemýšlela. Proč tu drzou holku nezabila hned? Proč tak dlouho váhala? Styděla se za to. Příště už znovu nezaváhá. Probodne ji dřív, než si to sama uvědomí.
Když procitla ze svých úvah, nepříliš vřelá konverzace již spěla ke konci, jelikož se zatím objevily zbylé skupiny pátračů. "Souhlasím, vraťme se," pokyvovala většina z nich. "Za nesplnění úkolu by si každý z nás smrt zasloužil," prohlásil potichu Kyoshi, díval se však přitom nepřátelsky na Liu. Po tomto výroku už nikdo další nepromluvil.
Mistr zuřil. Jakmile se doslechl o neúspěchu, byl schopný na místě probodnout kohokoli, kdo stál v jeho dosahu. Když mu Kaemon sdělil, jaká kořist jim tentokrát unikla společně s největšími nepřáteli, jací kdy ohrozili mistrovu moc a slávu, rozlítil se. Pomalu sešel, třesoucí se vztekem, ze schodů potažených červeným kobercem stejné barvy, která zdobila Kaemonův plášť a o chvíli později už i jeho obličej, když ho mistr udeřil tak silně, až mu z úst vytryskl pramínek krve.
Všem členům elitní jednotky, kteří se mise účastnili, byl vypálen na hřbetech rukou potupný cejch, jenž po celá léta připomínal válečníkovi jeho neúspěch. Dostali také dvacet ran na záda prutem a po nějaký čas neměli dovoleno podívat se mistrovi do očí.
Lia snášela svou část utrpení s pocitem viny. I ona měla podíl na tom, že její spojenci teď poníženě chodili jen po určité části sídla a jakmile potkali svého pána, museli setrvat v uctivé úkloně, dokud mistr neodešel. Příště už nesmí zklamat. Musí očistit své jméno, dokázat, že sem opravdu patří. Nesmí již udělat žádnou chybu. Ti, kdo jí způsobili takové problémy, za to tvrdě zaplatí, ne-li vlastním hrdlem.