XXXV - Řetězec
Jelikož jsme dorazili do doupěte úplně uřícení, chyběla energie k dlouhé vysvětlující konverzaci. Po krátkém úvodním představení sobě navzájem se April konečně probudila. Byla to mladá, důvěryhodná žena s jasnýma, zelenýma očima, a vyzařovalo z ní pevné přátelství a věrnost, jež však byly schovány pod pláštěm strachu. Nevěděla, jak se dostala do těsného sevření nepřátel, a nevzpomněla si ani, co dělala předtím. Oproti tomu měl Casey celkem široký přehled, a když začal vyprávět, koho viděli pohybovat se na střeše, April se zatvářila, jako by jí to tvrzení připadalo značně nepravděpodobné. Jindy bych měla možnost pozorovat různorodé výkyvy nálady mých přátel při mluveném výkladu, nyní ale všichni pozorně poslouchali a zřejmě se i snažili přijít na příčinu důsledku, což potvrdil Raphael, když prohlásil, že kdykoli se někde objeví Foot klan, má to něco společného s ovládnutím svobodného světa. Michelangelo koncipoval, že pokud chcete mít na Zemi dobré místo, staňte se patolízalem největšího mizery a budete mít vystaráno. Donatella zase napadlo, jestli nemá Trhač spadeno přímo na nás a touží po tom zbavit nás přátel, aby docílil naší zranitelnosti a že tentokrát jsme měli opravdové štěstí, že jsem zrovna byla poblíž.
Leonardo, já a mistr Tříska jsme ale neřekli nic příliš ukvapeně. "Není až tak důležité, proč tam slídili," konstatoval Leonardo pomalu. "Důležitější je to, že dokážou vypátrat April s Caseym v plném počtu a přitom je nezahlédne nikdo další. Nemyslíte třeba, že to udělali naschvál?" "No to těžko," ozval se nespokojeně Raphael. "Beztak už jim dochází nápady, jak na sebe udělat dojem. Ani by mě nepřekvapilo, kdybychom je příště viděli producírovat se po městě s cedulí MY JSME NEJLEPŠÍ." Přešel za Aprilino křeslo a po chvíli dodal: "A taky by mě zajímalo, co je zač ta divná holka. Už mě začíná štvát to její drzé chování." "Někde jsem ji už viděla," zauvažovala jsem. "Ale nevzpomenu si, kde..." "Až já ji příště..." začal Raphael povolovat uzdu své bojové fantazie, Michelangelo ho ale přerušil. "Brácho, to tvoje až já příště už tady bylo nejmíň milionkrát. Mě by spíš zajímalo, co zase má Foot klan za lubem, když nechává svoje vojáčky a vojandy volně běhat po městě." "Buď jsou neopatrní, nebo nedočkaví," usoudil Leonardo, zvedl se a zamířil ke schodům.
"Sensei?" otočila jsem se směrem k mistrovi, abych měla jistotu, že se smím zeptat. Když pokynul hlavou, pokračovala jsem: "Tam venku jsem s někým mluvila. Myslím když jsme se vraceli." Zpozorněl. "Říkal mi ´Jessico Nielsenová´, jako by mě už znal. A přitom jsem jeho hlas nikdy neslyšela - mluvil o tom, že se mám dále zlepšovat a že časem se od něj dozvím více. Nemáte tušení, kdo by to mohl být?" Mistr Tříska chvíli přemýšlel. "Pokud to není někdo, na koho si jen nevzpomínáš, netuším, kdo by to mohl být. Nevím ani, jaké má úmysly. Ale pokud pro nás představuje nebezpečí, měj se na pozoru, protože nebezpečí číhá všude."
Následující noc byla jednou z těch nejneklidnějších, jaké jsem kdy do té doby poznala. April a Casey se nehodlali vrátit domů a riskovat holý život, takže přenocovali v neobydlených pokojích. Převalovala jsem se ze strany na stranu a útržkovitě se mi zdál škaredý sen. Byla jsem v nějaké jeskyni, v téměř naprosté tmě a sama, jen místy jsem viděla úzkou cestičku lemovanou mokrými stalagmity s ostrými hroty. Jak jsem šla dál, osvětlění velmi pozvolna sílilo a na krápnících se začala tvořit krev. Ještě dál byly na stalagmitech napíchané lidské mrtvoly - a já se nemohla vůbec zastavit ani se vrátit, nešlo to. Nakonec jsem došla k obřímu stalaktátu, do kterého byl částečně vrostlý nějaký člověk. Všimla jsem si, že něco drží v ruce - třaslavě jsem k němu přešla. Zkřehlými prsty svíral zlatý amulet kruhového tvaru s velmi podivným znakem tvořeným porůznu propletenými liniemi, jež tvořily zvláštní řetězec. Než jsem si ho však stihla prohlédnout důkladněji, vypadl z ruky a přistál na hřbetu mé dlaně. Náhle se člověk pohnul, otevřel oči a natáhl ruku po svém amuletu -
Celá zpocená jsem se probudila tak rychle, že jsem vyskočila z postele. Motala se mi hlava, byla jsem nesmírně unavená a cítila jsem cosi nepříjemného na dlani. Chtěla jsem si utřít čelo rukou - kdybych se najednou nezarazila a nevšimla si, že mám onen podivný znak vypálený na hřbetu dlaně.