XXXVI - Vetřelec
Ruka mě ošklivě bolela. Rána musela být ještě čerstvá - ale myšlenku, že by se sem vloupal středověký kat se svými vypalovacími cejchy, okamžitě zapudilo jediné zrníčko reality. Pohlédla jsem na hodiny - zdálo se být asi půl jedné ráno, ale na ručičky nebylo dobře vidět. Rozsvítila jsem tedy lampu, aby projasnila šerý plášť temnoty, a vstala - dlouho jsem se však na nohou neudržela. Mátožně jsem nechala své tělo padnout zpět na postel. Bylo mi opravdu divně - jako by mě kopl divoký kůň, nebo snad ten stav připomínal omámení nějakou látkou? Zdvihla jsem dlaň znovu k očím. Z okraje ornamentu stékaly tmavorudé kapičky, zakalené žárem a uhlíkem. Možná to způsobovala jen obrazcová symetrie, ale vypadalo to, jako by se propletené linie pomalu hýbaly.
V tu chvíli jsem si zoufale přála mít sílu alespoň dojít si do koupelny a opláchnout si ruku studenou vodou. Výsměch krátké dálky mezi mnou a vodním kohoutkem mě naplňoval vztekem. Namísto vody tak nakonec přistál na kůži jen látkový kapesník, který jsem nahmátla pod polštářem a jenž narozdíl od rány rychle tmavl. Barva ornamentu se nejspíše s konečnou platností ustálila na černý odstín. Ani nevím jak, ale někdy v ten čas jsem musela usnout.
Ráno mě probudil Raphael, když zrovna vcházel do dveří. "Zase na mě vyšel budíček," oznámil rozmrzele, což zjevně vypovídalo o tom, že před nedávnou dobou vstával. "Taky by sis mohla nařídit vlastní. Pokaždé spíš jako pařez," poukázal na mé stolní hodiny. "Vlastně počkat..." zarazil se a vzal je do ruky. "Aha, já si říkal, že dneska bylo půl jedné zatím jenom jednou. Jsou zastavené..." Vyndal z nich baterku a začal hledat v nočním stolku náhradní. Zarazila jsem se. "Cože?" zívla jsem napůl. "Před třemi dny jsem do nich dávala novou..." Raphael mým myšlenkám však nevěnoval pozornost a dál šrouboval do hodin nové baterky. "Někdo je musel zastavit... Nebo do nich dát vybité baterie..." "Jasně, a proč asi?" vytasil na mě svou železnou logiku. "Nikdo nemá potřebu zastavovat ti budík, když tě stejně nevzbudí nic kromě nepřátelského útoku. A krom toho, o půl jedné spaly i krysy v kanále a ani jedna z nich nezná kód ke hlavním dveřím, tak nezdržuj a pojď na snídani. Anebo nechoď, když se nechceš otrávit, protože dneska by ji měl dělat Mikey..." A odešel, zavíraje za sebou dveře.
Ve skutečnosti to poslední, na co jsem měla chuť, bylo jídlo; přesto jsem se donutila posadit a za pomoci rohu postele se mi podařilo vstát. Přemýšlela jsem, proč ten, kdo se sem nějakým způsobem musel dostat, nechal hodiny zastavit se právě o půl jedné. Proč je rovnou nevzal? Chtěl snad, abych věděla, kdy přišel? Bylo mi to nejasné, nezřetelné, jako by si někdo zahrával s mým vědomím.
Vypotácela jsem se z pokoje, hlava střep a nohy balvany, po schodech jsem spíš sjela než sešla a na židli jsem žuchla tak, že ta zasténala jako stará sova se záchvatem migrény. Počala jsem očima hypnotizovat zajímavě zčernalé toasty, zatímco talíře ostatních se, byť různou rychlostí, vyprazdňovaly. "Hej, jestli nemáš hlad, já si to klidně vezmu," navrhl mi Michelangelo, jehož snídaně už dávno zmizela z povrchu zemského, a natáhl se k mému talíři, Lenoardo ho ale praštil přes ruku. "Jau!" zasykl jeho bratr. "Víš, že vypadáš dost hrozně?" zkoumal mě Leonardo dost podezřívavě. "Takového jsem viděl jenom Dona, když čtyři dny nespal." Než jsem vůbec začala formulovat odpověď, sjel mu pohled na mou zavázanou dlaň, po které automaticky zapátral i mistr Tříska. "A taky si nevzpomínám, že by ses nechala tetovat," doplnil už starostlivějším tónem, když odhrnul špinavý kapesník.
Jakmile podivný následek mého dnešního nedobrého stavu spatřil světlo světa, všichni rychle ztratili zájem o snídani. "Co to má být?" ozval se Raphael. Mistr vstal ze své židle a zahleděl se na uhlově černé, dokonale souměrné a symetrické linie. "Takový symbol nevěští nic dobrého," uvažoval nahlas. "Jak jste k takovému symbolu vlastně přišla?" "Já netuším," odpověděla jsem monotónně. "Už jsem se s tím probudila, bylo to ještě čerstvé... Někdo se sem musel dostat." "Jdu se podívat, jestli u vchodu nejsou nějaké stopy," řekl Donatello a opustil místnost.
"Sensei, už jste to někde viděl?" předběhl mě Leonardo s otázkou. Mistr zavrtěl hlavou. "Ne, ale člověk s dobrými úmysly a čistým srdcem by se sem jistě takto nevloupal." "Kdo říká, že to byl člověk?" nadhodil Michelangelo. "Jasně, v noci se sem přikradl mimozemšťan, vzal si z ledničky pár konzerv a jenom tak pro pořádek se tady rozhodl nechat svůj podpis," zavrčel Raphael. "Mysli si, co chceš, brácho, ale z tohohle zjistíš akorát tak to, že tu čest momentálně s Trhačem nemáme," poukázal Michelangelo na vylučovací metodu. "Nevím, jak vy, ale já bych už nepouštěl Jessicu na vycházky, dokud nebudeme mít na dveřích vycpaninu toho mizery, co jí tohle udělal, v životní velikosti."