XXXVII - Černý anděl
Dni plynuly velice pomalu. Každé období mezi dvěma půlnocemi zahrnovalo stále ty samé věci. Kromě snídaně, přesnídávek, oběda, večeře a tréninků nebylo náplní dne naprosto nic, co by mě dokázalo vytrhnout z nudného, stereotypního života. Pořád mě cosi lákalo ven, chtěla jsem alespoň na chvíli pocítit na tvářích vlahý vítr, kapku deště či sluneční paprsek - jenže podle slov některých jedinců by to údajně bylo příliš riskantní, a tak jsem hnila ve svém vlastním úkrytu.
Několikrát se želvy pokoušely vymyslet nějakou zábavnou činnost, která by mi nahradila procházky; vyzkoušeli jsme karty, z nichž půlka nedopatřením skončila v krbu, dva díly jednoho televizního seriálu, který jsem viděla týden předtím, honičku na kolečkových bruslích, z níž jsme každý vyšel alespoň s jednou pořádnou modřinou, neúspěšné hledání časopisů, jež by neměly vyluštěné všechny křížovky, skládání hlavolamu, nad kterým jsem usnula a korunou všeho byla jistá počítačová hra, jejíž cílem zřejmě bylo naštvat hráče z neustálého sekání obrazovky a nakonec v celém doupěti na deset minut vypadl proud.
Když už se to všechno zdálo být k nevydržení, přišla alespoň malá spása ve formě Donatella. Ležela jsem zrovna na posteli a snažila se očima zhypnotizovat strop. "Jdeme zkontrolovat východní část kanalizace," oznámil mi. "Mistr říká, že jestli chceš, můžeš nás doprovodit." Než vůbec stačil dokončit větu, stála jsem již pevně na nohou.
Východní blok nebyl nijak zvlášť zajímavý. Většinu tohoto úseku zahrnovaly uličky vzájemně se proplétající do jednoho hlavního uzlu, který pak sváděl všechny proudy směrem dál do kanalizačního systému. Párkrát se tu sice objevily Oči, jinak se tu ale nikdy nedělo nic, co by vzbudilo naši pozornost.
Kráčela jsem monotónně za Michelangelem, který šel náhodou úplně poslední, abych měla alespoň nějaké povzbuzení, jestli na mě zezadu něco skočí, žádný náhlý útok ze zálohy se ale nekonal. Chodníčky zde byly obzvlášť úzké, a tak jsme po chvíli museli sáhnout po taktice nazvané Husí pochod. Občas jsem pootočila hlavu a podívala se doleva, nikde však ani stín něčeho, co sem nepatří. Jako naschvál mi pohled opětovaly jen holé stěny a sem tam nějaká ta neopatrná krysa.
Najednou mě ale z otupělé unavenosti vytrhl silný náraz, jelikož Leonardo se nejspíš vepředu prudce zastavil, do něj narazil Donatello a došlo k efektu na principu padajícího domina. "Hele!" zaječel zlostně Michelangelo a mnul si nos, zatímco já se držela za ten svůj. "Jestli jsi tam nenašel kopii Sochy svobody, tak se modli, ať nedostanu chuť tam přijít a jednu ti vrazit, Leo." Leonardova ruka za rohem ho mávnutím umlčela, vzápětí se ale ukázal celý. "Fajn," procedil skrze zuby. "Kdybys byl zticha, tak jsme je ještě možná mohli slyšet." "Koho?" zeptala jsem se. Poprvé za dlouhou dobu jsem opět měla nastražené všechny smysly. "Půjdeme se na ně podívat osobně," navrhl Raphael a přesunul se před svého bratra, který předtím zaujímal první místo v řadě. "Vždyť už tam nejsou," domlouval mu Leonardo, Raphael ho ale neposlouchal. "To není dobrý nápad," okomentoval Donatello Raphaelovo plížení k rohu, za nímž se podle Leonardova tvrzení kdosi skrýval, ale jeho bratr už měl hlavu za stěnou.
Najednou se prudce otočil. "Může mi někdo laskavě vysvětlit," přešel do tichého šepotu, "co sakra dělá holčička ve stoce?" Jelikož jsme se na něj všichni podívali, jako kdyby mu přeskočilo, dodal ještě tišeji: "Je tam malá holka a něco maluje na zeď." Než mě mohl kdokoli zarazit, rychle jsem se přesunula za roh. Kdybych se zkusila zeptat, nepustili by mě a tohle byla báječná příležitost, jak se vytrhnout z nudy a přijít na kloub oné záhadě.
Za rohem opravdu seděla asi desetiletá dívenka, která ovšem vůbec nevypadala na to, že by ji naše předchozí konverzace přiměla k pozornosti. Spíše to vypadalo, že si nás nevšímala a věnovala se zvláště pečlivému kreslení nějakého podivného ornamentu. Používala k tomu fialovou, modrou a zelenou křídu, takže měla konečky prstů jako duhu a její neobvyklé černé oblečení bylo místy zamazané. Její vlasy, tmavě hnědé až dočerna, skrývaly její obličej, jelikož se ke mně zatím neotočila.
"Ahoj," oslovila jsem ji a nijak mě netrápilo, jak vypadám v porovnání s ní. Navíc mě nikdo z mých přátel nemohl zastavit, neboť by na sebe želvy upozornily a nejspíš se obávaly, že by se jich holčička přece jen lekla, i když mně spíš připadala jako v nějakém zvláštním transu. Holčička se ke mně obrátila s lehkým úsměvem, jako by mě snad už znala. Měla téměř úplně černé oči, nevyzníval z nich však žádný chlad, ale dobrosrdečnost a nevinnost dítěte, přestože byly velice hluboké a čarovné. Vzápětí se její hlava otočila zpět a dívka se opět zabrala do svého kreslení. "Copak tu děláš?" vyzvídala jsem. "Kreslím si," odpověděla nevzrušeně. Náhle jsem si všimla jedné podobnosti. Její kresba byla teprve v začátcích, přesto jsem ale rozpoznala shodnost mezi liniemi na zdi a na mé ruce. Ač se to zdálo jako shoda náhod, ta holčička kreslila zvětšenou kopii mého vypáleného cejchu. Nechtěla jsem ji vyděsit, a tak jsem si k ní přisedla a prohodila: "Maluješ moc pěkně. Povíš mi, co je to za obrázek?" "Sairento Kotoba," řekla holčička a kreslila dál, tentokrát modrou křídou. Japonsky už jsem tehdy trochu uměla, ale tento výraz mi mnoho neříkal a navíc jsem si nedokázala vysvětlit, kde může zhruba desetileté dítě na takový výraz narazit. "A kde jsi ho viděla?" zeptala jsem se, odpovědí mi však byl opět jen ten lehký, nevzrušený úsměv.
Holčička dokreslila ornament, oprášila si dlaně a křídy si položila do malé krabičky, kterou jsem předtím neviděla, protože ji měla po levém boku. "Kam jdeš?" Opět jsem zpozorněla, dívka mi ale již neodpověděla. Zamířila přímo za roh, odkud jsem vyšla, což znamenalo, že přece jen na želvy narazí; vyběhla jsem za ní, ale jakmile jsem zahnula za stěnu, spatřila jsem jen čtvero zelených zírajících stvoření. "Kde je?" hledala jsem ji očima. "Ona není za tou stěnou?" zeptal se Donatello. "Neviděli jsme ji odcházet, mysleli jsme, že je tam pořád s tebou." "Tak kde sakra je?" otočila jsem se zpět, ale děvče už za rohem nebylo a nikde v dohledu jsme jej nespatřili. "Mám takový dojem, že nám začíná skupinově strašit ve věži," uvažoval Michelangelo. "Dneska jsme viděli malou emo holčičku, která umí mizet a zase se objevovat, příště tam bude růžový Yetti nebo holohlavý vlkodlak." "Ona tam kreslila ten znak, co mám na ruce," snažila jsem se je uvést do reality. "Co znamená 'Sairento Kotoba' ?" "Tichá slova," překládal mi Leonardo. "Nebo potažmo mlčenlivá řeč." "Ale odkud to vůbec vzala?" rozčilovala jsem se. "Není přece náhoda, že malovala na stěnu úplně stejný znak, co mám já vypálený na ruce!" "Klid," brzdil mě Donatello. "Půjdeme se tam podívat. Nevíme to určitě, třeba sis to jenom špatně prohlédla." Měla jsem v tu chvíli vážnou chuť s ním zatřást a ukázat mu mou ránu na dlani, ale uznala jsem, že možné to bylo. Přesunuli jsme se tedy za roh - jenže nás přivítaly jen holé, šedé, oprýskané zdi. Po barevném symbolu nebylo ani památky. "To není možné!" vykřikla jsem. "Vždyť ho sem kreslila! Přesně tady!" Ukazovala jsem zuřivě prstem na místo, kde ještě před minutou ta divná osoba pokrývala stěnu malůvkou. "My ti věříme," uklidňoval mě Raphael. "Přece jsme ji slyšeli a já ji i viděl. Jenom prostě zmizela." "Prostě zmizela," kývala jsem už nešťastně hlavou. "Jak může prostě zmizet?" "Já nevím, jak vy," povzdechl si Michelangelo, "ale já už si pro příští obhlídku kanálů začnu vymýšlet výmluvy."